V ráji plných popelníků

Těžko byste hledali v Evropě vášnivější kuřáky než Španělé. Strávila jsem v Madridu pár měsíců života a (laskavý čtenář promine) hulilo se vždy a všude. Národním sportem jsou vedle fotbalu cigarety taky v Itálii. 

Irští hospodští před lety pomalu předem pohřbívali své podniky, kterým se zákazem kouření prý hrozil krach. A mohla bych pokračovat. Výsledek je ovšem ten, že ve všech výše zmíněných krajinách (jako ve většině další evropských zemí) hospodští i kuřáci přežili, druzí jmenovaní možná o nějaký ten pátek déle, než by tomu bylo bez zákazu kouření v hospodách a barech.  

Když jsem byla dneska dopoledne se svými dcerami v parku (tyto dny ve Štrasburku), u vchodu nás vítaly cedulky s přeškrtnutou cigaretou. Znovu mi připomněly naši nešťastnou politickou debatu, kterou nemám ambici rozklíčovat, jejíž výsledek je ovšem všeobecně známý. Nejsem žádný extrémista, nezavírala bych kuřáky do ghett, ale jako matka musím uznat, že čistý vzduch v parku a okolí hřiště prostě vítám (a doufám, že aspoň s vnoučaty se ho dočkám i v Česku). Stejně tak i fakt, kdy si po návštěvě restaurace nemusím vyprat veškeré oblečení a umýt vlasy, abych se zbavila nežádoucího odéru (to bych naopak s chutí i u nás zažila ještě v produktivním věku).

Ve zbytku Evropy to prostě jde. V hospodách se nekouří, nikdo nezkrachoval, lékaři si chválí úbytek infarktů a dalších chorob. Zvykli si všichni, i ti nejzarputilejší odpůrci. Někdo kouřit přestal, někdo to omezil, leckdo je „na svém“, ale možná méně jich začalo. Jen u nás to pořád nějak nejde. Přitom podle jednoho průzkumu, který už před časem provedla Univerzita Karlova, by skoro třetina mladých, kteří začnou kouřit, s tímto zlozvykem nezačala, kdybychom měli úplný zákaz kouření v restauracích. Jsou to ti, kteří, kdyby si příležitostně nezapálili v restauracích, tak vůbec kouřit nebudou. Škoda že už kvůli nim nejsme u nás důslednější. Jestli totiž starého psa novým kouskům nenaučíš, tak ohýbat proutek dokud je mladý se ještě dá…