Když jsem slyšela o přátelství pandy s krtečkem (tj. šelmy s de facto slepým hmyzožravcem) jako o podobenství spolupráce našich dvou zemí, hořce jsem se zasmála. Věc jsem se snažila brát s chladnou hlavou, i když by mi osobně bylo mnohem milejší, kdybychom se v matičce stověžaté obešli bez rudých praporků na každém kandelábru.
Svědectví z Evropské o zatýkání odpůrců návštěvy, o tiché toleranci chování čínských „turistů“ (cestující po Evropě s vlajkami vlasti velikosti průměrného billboardu) mě ale zvedla ze židle. Manévry a zátarasy, uzavřená půlka historického centra, salvy a ceremonie hodné císaře, projevy svobodného a legitimního nesouhlasu zůstaly policejními kordony odděleny daleko od sluchu asijské delegace. Obrázky jak z dějin nedávno minulých, terakotová armáda kotvící na Vltavě a hlavně projev prezidenta o přehnaném směřování Česka směrem na západ, mi pokazily Velikonoce. Z toho se samozřejmě vyspím, pachuť ale zůstane. Byla bych ale ráda, aby všechny ty levotoče, kterých jsme svědky, nepokazily život mým dětem. Těm bych přála žít ve svobodné a šťastné zemi.
Je toho vážně nějak moc. Počínaje účastí na vojenských přehlídkách u Putinů, až po divadlo, které zažívá Česko dnes. Čínský trójský kůň zaparkoval v Praze. Můžeme oprášit mávátka a zapět internacionálu, nebo se pragmaticky podívat, s kým se bratříčkujeme. Pokud „jim“ prodáme fotbalový klub, je to (při vší úctě ke slávistům) něco jiného, než když začneme hovořit o strategickém partnerství v oblastech, jako je energetika. Všechny ty namlouvací tanečky se navíc dějí v době, kdy se Evropa ošívá asijskému tygrovi přiznat status tržní ekonomiky. Nejde jen o marketingovou nálepku, ale dost možná o budoucnost tradičních průmyslových odvětví, které by tím ztratily poslední záchrannou brzdu před dumpingovými cenami z východu. Ostravští oceláři by mohli vyprávět. A v téhle atmosféře slyším z úst našeho prezidenta, že by se Česko mělo stát vstupní branou Číny do Evropské unie. Takže kdo přijede příště?
