Ve stejný den se objevila zpráva, že soud zamítl stížnost lékařky, která upozornila na to, že její mužští kolegové (na srovnatelných pozicích) mají na výplatních páskách až dvojnásobek toho co ona a její ženské kolegyně. Co mi z toho vyplývá? Čeká nás běh na dlouhou trať, a bude to běh překážkový. Na rozdíl od zavádění povinných kvót na ženy ve vedoucích pozicích ale tohle snažení vidím jako smysluplné.
Za podnět něco dělat je třeba poděkovat ombudsmance (po zprávách o tom, že řeší sezení na zídkách, jsem se jí dneska v duchu musela omluvit za své předchozí úvahy...:). Zkostnatělost našeho systému drží rozdíly mezi platy na 22 %, to je třetí nejhorší výsledek v EU. Průměrný evropský důchodce bere o 39 % vyšší penzi, než jeho manželka. To jsou pro mne čísla naprosto šílená. A jejich neměnné hodnoty navozují dojem, že je lépe, když se o problému moc nemluví (a tedy si s ním nemusí někdo dělat vrásky).
Sama takovou zkušenost nemám, možná jsem se vlastně jen nikdy nepídila po tom, kolik berou kolegové v práci... Snad bych radši věřila, že beru méně kvůli všemu možnému, než abych si připustila, že mi zaměstnavatel dává méně „jen“ proto, že jsem žena. Ale takový přístup je asi právě ten špatný, měly bychom se umět ozvat. Cesty centrálně plánované genderové rovnosti selhávají, resp. ještě jsme nevymysleli takové, které by fungovaly. Nakonec to stejně dojde až k zaměstnavateli, který by měl být v lepším případě osvícen, v méně dokonalém světě by pak měl vědět, že ho čeká nepříjemná sankce, když mu (třeba inspektor) dokáže, že se ke svým lidem nechová spravedlivě. A tlak musí jít i od nás samotných, musíme si dodat víc sebevědomí a na rovnocennosti si zakládat. A možná časem budou rovné platy žen běžné jako jejich volební právo. To bych si fakt moc přála.
