Pokud bych někdy pochybovala, pak mě ujistila reakce mé šestileté dcery a její o málo starší kamarádky, které jsem v pondělí vyzvedávala po vyučování ze školy ve Štrasburku. Obě holky oči navrch hlavy, zaražené a vyděšené. Nevěděla jsem, co se děje. Má dcera držela v ruce obrázek "Paris", který namalovali ve škole. Její kamarádka ze čtvrté třídy se mě vzlykavě ptá: "Dito, víš, že je válka?“ A hned bylo jasno. Učitelé jim ve škole „jen“ vysvětlovali, co se dnes v Evropě děje. A slova jako válka a teroristé přitom nechyběla. Mimo jiné v souvislosti s tím, proč teď nebudou moct chodit na společné plavání, výlety nebo jiné skupinové akce. Dětem tak tuhle válku promítli přímo do jejich dětských životů. A to není dobře. Náprava školní osvěty mě cestou domu i večer před spaním stála nelehké vysvětlování. A určitě jsem nebyla sama.
Děti si prožívat tyhle hrůzy nezaslouží. Dost na tom, že jsme vyděšení my dospělí. Aniž bychom si to třeba vědomě přiznávali, jsme ve střehu. Alespoň já to tak cítím. Brusel i Štrasburk, kde se momentálně pohybuji, zažívá nebývalé policejní manévry, kontroly aut na hranicích, razie, zatýkáni, ale i plané poplachy. Když jsem šla se známými na kafe a z vedlejšího vchodu se ozvala vrtačka, všichni jsme nad neznámým zvukem instinktivně nadskočili. Totéž se mnou dokáže i pár práskacích kuliček od dětí na chodníku. Došlo mi, že takhle to nechci. Nedám JIM svoji svobodu ani klidný spánek svých dětí.
