Jednou nohou ve vojenských kanadách, druhou před branami EU – jaká je Ukrajina bez televizních kamer?

Strávila jsem před časem víkend v Kyjevě. Shodou okolností ten víkend, který předcházel summitu EU - Ukrajina. Přiblížila jsem se díky tomu realitě dnešní Ukrajiny o kus blíž, než kdybych byla odkázaná jen na večerní zprávy.

Stránky novin v těch dnech víc než výsledky jednání plnily informace o zhoršující se situaci na východě země. Navzdory křehkému příměří zde začaly boje opět posilovat. V samotném Kyjevě ale válku jako takovou nic nepřipomíná. V sobotu večer proudí davy ulicemi, lidé se potkávají na náměstí. Na maratonu, který jsem (ve štafetě) běžela právě na podporu Ukrajiny, se sešlo šest tisíc lidí. Na oko idyla, která ovšem vezme za své, když se s někým dáte do řeči. Životní úroveň obyvatel nutně klesá, čtvrtina podniků přestala vyrábět, země přišla o desetinu průmyslového potenciálu a hospodářství se potýká s vážnými problémy.  Cestou z nich jsou reformy, bez nichž se krize bude jen prohlubovat. Nejde jen o sbližování země s EU, jde hlavně o Ukrajinu samotnou. O to překvapivější pro mne byla setkání s občanskými iniciativami, které se shodovaly na jednom. Vůle k reformám ze strany vlády je (eufemisticky řečeno) vlažnější, než se na západ od hranic očekává a předpokládá. Motorem změn je tak právě široké občanské hnutí.

Jedním z důvodů, proč se vláda do těchto kroků nehrne, je podle občanských iniciativ i velmi opatrná podpora ze strany byznysu. Firmy se obávají podmínek, které budou muset začít plnit. Vzpomněla jsem si na situaci, která v době našeho přibližování k EU panovala u nás. Jistě, nebyli jsme ve válečném stavu, nicméně i my jsme čelili obdobné nedůvěře zejména menších firem, i my patříme k postkomunistickým zemím, které k EU vzhlížely s obavami. V tu chvíli jsem tak trochu záviděla svým slovenským kolegům, s nimiž jsem maraton běžela. Ti zde již předávají svoje zkušenosti, radí, jak se vyvarovat stejných chyb, dokáží nasměrovat. Česko se tu v tomto směru zatím nijak výrazně neangažuje.

V přímém kontrastu k tomu jsou pak aktivity Člověka v tísni, který zde působí jako jedna ze tří největších humanitárních organizací. Na tváři šéfa mise Fedrika Larssona je patrná únava. Slova dokumentuje den starým záběrem z mobilního telefonu. Ukazuje vesnici, která ještě nedávno byla plná života. Domy ale byly do posledního zdevastovány bombardováním. Hospodářská zvířata zabita či ukradena, ve vsi není nic. Lidí bez jídla, léků a střechy nad hlavou jsou na Ukrajině tisíce, pomoci málo. Fredrik Larsson odešel z rodného Švédska, protože (jak sám říká), má na Ukrajině příliš mnoho přátel, než aby mohl nečinně přihlížet tomu, co se tam děje. Opakuje, že o Ukrajině se nesmí přestat mluvit. To by bylo pro zem to nejhorší, co by se mohlo stát. A nejenom pro ni, o tom jsem přesvědčena.